Žijeme v čase, kdy se západní civilizace obrací k přírodním národům a přírodní národy hladově sahají po západní civilizaci.
Tato kniha vznikla z pohledu hosta, cizince. Je to pohled člověka, který přišel zvenčí. Z jiného klimatu, z jiné společnosti, vyzbrojen v tomto kontextu úplně jinými zkušenostmi, které mu v novém prostředí poslouží jen částečně. Ptá se, jak lidé s pralesem zacházejí, proč je tak zničený a proč jej tak rychle ubývá.
Namísto slov o tom, pro co naše řeč někdy ani výraz nemá, chce obrazy zprostředkovat stěží zachytitelnou atmosféru džungle tak, jak ji vidí stále znovu překvapené oči návštěvníka.
A návštěvníkem tu člověk zůstane provždy.
Amazonský deštný prales je největší původní prales, který na naší planetě ještě zůstal.
Když jej přelétáte letadlem, je stejně ohromující jako oceán. A stejně jako hlubiny oceánu je dosud nepoznaný. To, co o něm ví naše věda, jsou jen střípky snažící se zasadit do určitého řádu jeho rozmanitost a popsat ji jmény, zaznamenat, kdo v něm žije a co z jeho bohatství může světu sloužit. Ale stále jsou to jen střípky. Střípky a čísla. V napohled nekonečném zeleném oceánu, zázračném, dokonalém a z větší části dosud neprobádaném systému, žije podle odhadu odborníků téměř devadesát procent veškerých živočišných a rostlinných druhů naší planety. Samotnou velikost amazonské pánve si lze těžko představit. Vešla by se do ní celá Západní Evropa a většina Spojených Států. Polský spisovatel a biolog Arkady Fiedler, který zkoumal rozmanitost pralesa na březích Ucayali v čtyřicátých letech minulého století, napočítal na jednom čtverečním kilometru pralesa přes sto druhů vzrostlých stromů, přičemž v celé střední Evropě na území zhruba dvou milionů čtverečních kilometrů jich najdeme jen 40. My Evropané jsme zvyklí počítat a srovnávat. Jakmile však člověk vstoupí dovnitř tohoto lesa, pohltí ho zelené příšeří a zavalí nespočet neznámých zvuků a vůní měnících se podle denní doby. Jakmile se zalkne hustým vzduchem nasyceným párou, který je téměř tekutý a plyne stejně pomalu jako čas v džungli, na počítání rychle zapomene. Vše je nové. Nepoznává téměř nic. Ti, kteří toto prostředí důvěrně znají, dokáží dokonale napodobit křik každého ptáka, najít byliny či jedlé plody a hlízy, anebo třeba ulovit pásovce k obědu. Žijí tu po staletí a džungli vnímají jako matku. Matku, která dává všechno, co má, která je hrozivá a velkorysá zároveň. Poskytuje svým lidem všechno, co k životu potřebují – obživu, léky, životní i duchovní prostor. Nikoho nenechá zemřít hladem. Domorodci, kteří si po staletí navzájem sdělují své poznání, je však jen těžko mohou zprostředkovat lidem vědy. Pro ně je džungle živá natolik, že každý strom, každá rostlina, voda či kámen má svou matku, svého ducha, a s těmi je radno komunikovat a žít v souladu, jestliže chce člověk v tomto nebezpečném a čarokrásném lese přežít. Všechno, co je obklopuje, je zároveň součástí jejich duchovní skutečnosti. Jedná se vlastně o život v mýtu a jako takový je našemu racionálnímu pojetí světa na hony vzdálen.
